oblačno
SO 24.8.
16/25°
oblačno, déšť
NE 25.8.
20/26°
oblačno, déšť
PO 26.8.
19/27°

Katedrála svatého Víta

Skutečné srdce českého státu a nejposvátnější místo všech Čechů leží uprostřed hlavního, Třetího nádvoří, tam kde dříve stávala nejprve rotunda sv. Víta, založená sv. Václavem r. 925, a později románská bazilika (po r. 1059), tam se dnes nachází katedrála sv. Víta a do jejího organizmu vrostlá kaple svatého Václava. Je nejen metropolitním chrámem pražských arcibiskupů, ale i korunovačním chrámem a pohřebištěm českých panovníků.

Kaple sv. Václava, patrona a věčného vládce Českých zemí (1367), foto: Libor Sváček, archiv Vydavatelství MCU s.r.o.

V kapli sv. Václava spočívá tělo věčného vládce a ochránce naší země a nad kaplí jsou v korunní komoře uloženy korunovační klenoty. Svatováclavská kaple zbudovaná za Karla IV. Petrem Parléřem (dokončena k r. 1367) ukazuje význam tohoto místa. Její čtvercový půdorys vlastně ruší dobově obvyklé schéma katedrálního půdorysu, protože posvátný hrob hlavního patrona země nebylo možné přemístit, ale naopak jej chtěl Karel IV. zdůraznit. Stěny Svatováclavské kaple pokrývají leštěné polodrahokamy a fresky, z nichž část líčící Svatováclavskou legendu pochází až z 16. století, ale dvoumetrová kamenná socha sv. Václava (dokončena r. 1373) a fresky s Kristovými pašijemi a portréty Karla IV. a jeho čtvrté manželky, Elišky Pomořanské, jsou z doby Karlovy, jako i zcela mimořádná hvězdová klenba kaple. Ostatní vybavení je renesanční, kromě novogotického zlaceného lustru a oltářního náhrobku sv. Václava z r. 1913.

Dominantou jižního průčelí je Velká jižní věž završená renesančním ochozem a barokní cibulovou bání. Jádro je ale parléřovské, stejně jako přiléhající vřetenové schodiště, technický div své doby. Jeho osa je totiž třikrát různosměrně zalomena a celá konstrukce působí neobyčejně odlehčeně, neboť vnější plášť tvoří dekorativní síť žeber. Autorem byl asi Petr Parléř († 1399) nebo jeho synové a pokračovatelé Jan a Václav. Do Velké věže jsou také zasazeny renesanční hodiny z konce 16. století, pozlacená okenní mříž darovaná Rudolfem II., za níž se ukrývá největší zdejší zvon – 16tunový Zikmund od Tomáše Jaroše z r. 1549.

Detail mozaiky s Posledním soudem na Zlaté bráně katedrály (1366 - 67), foto: Libor Sváček, archiv Vydavatelství MCU s.r.o.

Mezi Velkou jižní věží a Svatováclavskou kaplí se nachází Zlatá brána, monumentální vstup do katedrály. Její předsíň je zaklenuta neuvěřitelně komplikovaným způsobem, který využívá i volná žebra, tedy volně prostorem vedené konstrukční opěry. Ačkoliv je dílem 60. let 14. století, předjímá postupy užívané o sto let později. Vnější čelní stěnu Zlaté brány zdobí mozaika z doby Karla IV., který je na ní portrétován se svojí čtvrtou manželkou, Alžbětou Pomořanskou. Podle návrhů českých malířů ji v r. 1371 vytvořili benátští mozaikáři. Dodnes je považována za největší a nejstarší venkovní mozaiku severně od Alp.

Kromě kaple sv. Václava a Zlaté brány s Jižní věží dokončil P. Parléř se svou hutí i presbytář katedrály až po Starou sakristii, která je zastropena odvážnou klenbou s visutým svorníkem, což byl ve své době (1356) technicky špičkový výkon.

Klenba presbytáře od P. Parléře je jednou z nejstarších síťových kleneb v Evropě (dokončena r. 1385). V Pražské katedrální huti se po polovině 14. století rodilo pozdněgotické architektonické tvarosloví, rozvíjené pak o 50 až 100 let později po celé střední Evropě.

Interiér svatovítské katedrály, foto: Libor Sváček, archiv Vydavatelství MCU s.r.o.

Náhrobek Přemysla Otakara II., spolu s dalšími pěti náhrobky přemyslovských panovníků a náhrobkem biskupa Jana Očka z Vlašimi zdobí přízemí kaplí presbytáře. Vytvořila je dílna Petra Parléře v 70. letech 14. století Busty dolního triforia (např. autoportrét Petra Parléře) představují svého druhu vzácnost. Kvalitou provedení, realističností svého působení, ale i námětově, neboť kromě členů panovnického domu a nejvyšších církevních hodnostářů království zobrazují také oba architekty katedrály (Matyáše z Arrasu a Petra Parléře), ale i pět ředitelů stavby. Toto ocenění vlastních tvůrců není ve středověku zcela běžné a ukazuje předrenesanční charakter pražského dvora Karla IV. Bohužel některé sochy mají zurážené nosy. R. 1619 se je snažili poničit protestantští fanatici, jež doprovázeli Fridricha Falckého k jeho korunovaci českým králem.

V jednotlivých kaplích presbytáře se dochovala i část původní malířské výzdoby – gotické nástěnné malby z 2. poloviny 14. století: v kapli Sv. Kříže (Trůnící Madona mezi anděly, světci a donátory), v kapli Valdštejnské (Madona s donátory), v kapli Vlašimské (Bolestný Kristus, Stětí sv. Kateřiny, sv. Vojtěch, Křest sv. Otýlie a dva portréty klečícího objednavatele – arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi) a v kapli Saské (Klanění tří králů).

Interiér svatovítské katedrály, foto: Libor Sváček, archiv Vydavatelství MCU s.r.o.

Podzemí katedrály uchovává zbytky starších staveb (zbytky východní krypty sv. Kosmy a Damiána z 11. století i části zdiva jižní a severní apsidy Svatovítské rotundy založené již sv. Václavem r. 925) a část hrobů českých králů a jejich manželek. Královská hrobka vznikla koncem 16. století, kdy byla vestavěna do zbytků románských budov svatovítské kapituly. Její dnešní podoba je výsledkem úprav K. Roškota (1928–35): nejčestnější místo patří Karlu IV. († 1378), ale pochován je tu i jeho syn Václav IV. († 1419) se svojí chotí Johankou Bavorskou, dále např. králové Ladislav Pohrobek († 1457), Jiří z Poděbrad († 1471) a Rudolf II. († 1612), ten je uložen v původní, bohatě zdobené cínové rakvi.

Po smrti geniálního Petra Parléře (1399) se stavba patrně zpomalila a po propuknutí husitských válek (1420) se zastavila zcela. Následující staletí katedrálu jen doplňovala. Např. pro Jagellonce H. Spiess postavil pozdně gotickou Královskou oratoř (1493). Za Habsburků vzniklo renesanční Královské mauzoleum s hroby Ferdinanda I., Anny a Maxmiliána II., vytvořené nizozemským sochařem Alexandrem Collinem (1564–1589).

Baroko katedrálu ozdobilo např. stříbrným náhrobkem Jana Nepomuckého (1733–36), který navrhl J. E. Fischer z Erlachu a provedl zlatník Josef Wuerth. Za Marie Terezie byly doplněny alegorické sochy a andělé (1746).

Katedrála byla dokončována až do 20. století. Dostavbu řídil Josef Mocker (do r. 1899) a po něm Kamil Hilbert. Výzdoba katedrály se stala příležitostí i pro české moderní umělce. Velmi známý je např. Myslbekův náhrobek kardinála B. Schwarzenberka (1892–95), za nějž se mu dostalo světového ocenění v Paříži r. 1900. Z moderních děl jistě upoutá i originální secesně symbolistický oltář od sochaře Fr. Bílka (1899 a 1927) nebo okenní vitráže.